Parlamentní demokracie, ať už je mnohdy nedokonalá, obsahuje prvky, které brání vládcům chovat se neomezeně a vůči lidem bezohledně. Každá vláda je volena na určitý čas, kterému se říká volební období, politici jsou odvolatelní a musí se řídit zákonem. Je přirozené, že v průběhu volebního období preference té či oné strany stoupají a klesají. Stejně je to tak i s politiky. Jednou je oblíben, takřka zbožňován, podruhé neoblíben, až zatracován.

Evropská unie, jako politický a ekonomický blok mnoha států v čele s největšími, však žádnou pojistku tohoto typu nemá. Proč by také měla? Unie by měla být taková, jací jsou politici států s největším vlivem. A to je právě kámen úrazu. Největší vliv mají pochopitelně největší a nejbohatší státy. A kdo zaručí, že tento vliv neužívají ve prospěch poškození těch malých? Jak může například občan některého státu chápat snahu o
multikulturalismus? Jediné vysvětlení, které se nabízí, je potlačit národní základ jednotlivých států. Stát nemusí mít jednotný názor, ale národ ho má vždy. Vyplývá to z historicko-kulturního základu, ve kterém se národ rozvíjel a chránil svou identitu. Pokud by neexistoval národní zájem, neexistoval by ani státní zájem. A to je podstata snahy politiků Evropské unie.

Evropou obchází strašidlo, ale nestraší občany, nýbrž evropské politiky. Občané je straší něčím, co se dá považovat za nejniternější podstatu demokracie. A tou je přímá demokracie neboli referendum. Protože pokud se už něco dá dnes změnit, tak jen tímto nástrojem. Bu bu bu, pane Junckere, Tusku a další samovládci.