Tak jak to je?

Multikulturalismus je ve své podstatě humánní myšlenka. Jedná se o obohacení vlastního já. Vývoj, kterého nelze dosáhnout jinými prostředky, něž setkávání s jinými kulturami, jejich pochopení a vstřebání všeho, co je pro obecně pojatou lidskou kulturu prospěšné. Myšlenka, která směřuje k humanizaci, k pochopení, respektu, novému a kvalitnějšímu smýšlení o člověku, jako takovému. V současné době je myšlenka multikulturalismu chápana už jako idea.

Idea, ideál, ideologie. Mezi těmito pojmy je takřka nerozeznatelná hranice a je mnohými interpretována různě. V České republice máme s těmito pojmy konkrétní zkušenost. Není to tak dávno, co jsme podléhali myšlence socializmu. (Pro mladší ročníky – vše je všech, všichni odpovídají za vše, tudíž nikdo nemá odpovědnost. Všichni mají stejně, tudíž není oč usilovat. Všichni uvažují stejně, tudíž není proč uvažovat.) Jenže každá ideologie má své hranice a tou je samotná lidská podstata. Ta tkví v usilování o výjimečnost. A tak se musela logicky každá (byť na první pohled humánní) myšlenka, dříve nebo později zhroutit. V Čechách to trvalo téměř 45 let.

Multikulturalismus je filosofie, která v současné době přerůstá v ideologii tím, s jakou razancí, či spíše agresivitou, prorůstá politikou. Čechům není tato myšlenka blízká ani v nejmenším. Z historické zkušenosti. Vědí, že izolacionismus je jediná možnost, jak uhájit národní identitu. Pokud by se Češi v minulosti usilovně nebránili vlivům cizích kultur, dnes bychom mluvili německy. A může někdo tvrdit, že je usilování o národní identitu přežitek? Může a dokonce tak činí. A ten kdo tak činí je v očích znalých vlastizrádce. V očích ostatních, vzácný volnomyšlenkář.